Milovala pop, šanson i dětské písničky. Hana Zagorová odešla

Zpěvačka Hana Zagorová patřila desítky let k "rodinnému stříbru" české popmusic, byla interpretkou ceněných šansonů i jednoduchých diskotékových popěvků. Proslavily ji hity jako Bludička Julie, Studánko stříbrná, Mimořádná linka, Biograf láska, Nešlap nelámej, Rybičko zlatá, přeju si nebo Je naprosto nezbytné. Zpěvačka s nezaměnitelným projevem, která zemřela necelé dva týdny před šestasedmdesátými narozeninami, měla za sebou bezmála 60 let dlouho kariéru na scéně. Psala ale i texty pro své kolegy, zahrála si také ve filmech včetně legendárního Trháku nebo muzikálech, a moderovala televizní pořady.

Devítinásobná Zlatá slavice - více ocenění má jen Lucie Bílá -, která během let nazpívala přes osm stovek písní, vydala poslední, třiadvacáté studiové album s názvem Já nemám strach, v roce 2018. Ke spolupráci na něm přizvala mladé autory, text titulní písně napsal Marek Ztracený, slova další písničkář Xindl X. Členka Síně slávy cen Anděl měla na kontě 19 platinových a zlatých desek, prodala bezmála 11 milionů nosičů.

Do vypuknutí pandemie koronaviru Zagorová pravidelně koncertovala, na její vystoupení přitom rozhodně nechodili jen pamětníci její nejslavnější éry ze sedmé a osmé dekády minulého století. "Hrozně moc mě těší, když vidím mladé lidi, kteří umějí texty mých písniček a zpívají si se mnou i ty, které jsem natočila třeba někdy v 80. nebo 70. letech. To je opravdu hrozně krásný pocit a moc si toho vážím," uvedla v rozhovoru před čtyřmi roky.

Po prodělání covidu a následném úrazu se ale potýkala se zdravotními problémy, kvůli kterým například letos na jaře zrušila naplánované koncerty. Ani přes potíže ale nepřestala pracovat. "Abych vám i sobě udělala alespoň trošičku radost, začali jsme vybírat písničky na novou desku, kterou uděláme letos. A od dubna zase začneme s mými streamy na instagramu," napsala začátkem března Zagorová, která už loni v prosinci představila duet Vánoce jako dřív s Markem Ztraceným.

"Hlasové šálení" Zagorové v semaforské Kytici obdivoval už v roce 1973 kritik Jiří Černý, a současně se podivoval nad tím, jak může nazpívat "diskotékovky, pro něž není potřeba nic než kus hlasu a rytmu". Zagorová působila v několika souborech a v divadlech Apollo a Semafor, než pro ni Karel Vágner sestavil na přelomu let 1972 a 1973 doprovodný orchestr. Zpěvačka vystupovala s Petrem Rezkem (duety Asi, asi nebo Duhová víla), ale třeba i s Italem Drupim.

Na vrcholu slávy se ocitla v první polovině 80. let, spolu se Stanislavem Hložkem a Petrem Kotvaldem koncertovala téměř každý den. Známé jsou jejich písně Diskohrátky, Jinak to nejde, Spěchám nebo Můj čas. Zagorová v té době (1977 až 1985) devětkrát za sebou vyhrála Zlatého slavíka a plnila haly jako současné megastar. Koncertovala ve východním bloku i západní Evropě. V roce 1983 obdržela titul zasloužilá umělkyně, o němž řekla, že si ho "zasloužila poctivou prací a nebere jej jako dar strany a vlády".

Rodačka z Petřkovic u Ostravy nikdy zásadně nekritizovala mocné. Proto když v roce 1989 podepsala petici Několik vět (na textu neviděla nic, s čím by nesouhlasila), bylo to velké překvapení. Ve svém "slavném" projevu z Červeného Hrádku na Plzeňsku o ní hovořil i tehdejší komunistický šéf Miloš Jakeš. Díky revoluci zákaz vystupování pro Zagorovou platil jen několik měsíců. V následujících letech ale přišel útlum v kariéře i ztráta motivace.

"Měla jsem pocit, že mám všechno odzpíváno, že moje práce je už završena. Byla jsem hrozně unavená," vzpomínala zpěvačka. Navíc se jí rozpadlo manželství s tanečníkem Vlastimilem Harapesem; nevyšla ani adopce dítěte. Štěstí ji však potkalo v podobě o deset let mladšího operního tenoristy Štefana Margity, s nímž spokojeně žila od roku 1992 ("chodil na moje koncerty, ještě ani neměl občanku ...."). Zagorová svého muže často doprovázela na štacích po operních domech.

Zpěvačka, narozená 6. září 1946, odmala věřila, že bude dělat "něco múzického". Hrála na klavír, psala básničky a v 17 letech poprvé zpívala s orchestrem Gustava Broma v soutěži Hledáme nové talenty. Vystudovala herectví na brněnské Janáčkově akademii, kam ji přijali i přes problémy se sykavkami. Zpěvu se herečka s komediálním talentem definitivně upsala v roce 1969. Zpočátku se našla ve stylu, pro nějž jeden z jejích objevitelů František Trnka zavedl termín "beatový šanson".

Zagorová napsala i přes 80 textů, které si do svého repertoáru vybrali Karel Gott, Eva Pilarová či Helena Vondráčková: "Začalo to vlastně tak, že někdo mi nedodal text, který jsem měla zpívat už příští den ve studiu. Tak jsem sedla a ten text si napsala. V podstatě to přišlo tak nějak samo sebou," prozradila jednou. Také moderovala a autorsky připravovala úspěšné cykly televizních pořadů Písničky pro Hanku (70. léta), Dluhy Hany Zagorové (80. léta), Když nemůžu spát (90. léta) a Hogo Fogo (společně s Margitou). Úspěch zaznamenala i v televizním muzikálu Josefína a v hudební komedii Trhák, vystupovala také v muzikálech Jack Rozparovač a Mona Lisa.

Milovnice kvalitního čaje a šampaňského vydala sbírku básní s názvem Milostně - Duše v negližé. Ohlas u čtenářů měla autobiografická kniha Než to zapomenu, kterou Zagorová napsala s Miluší Zindelovou. Společně s novinářkou Scarlett Wilkovou pak zpěvačka sepsala knihu Legenda Hana Zagorová s podtitulem Málokdo ví, v níž mimo jiné hovoří o nemoci, která ovlivnila její život, když kvůli problémům s krvinkami musela desítky let jezdit na transfuze.